Střípek ze života čtenářky

29. 12. 2014 12:26

 Jako bláznivé čtenářce mi od doby, co jsem se naučila číst, prošla rukama obrovská spousta různých knih. Mnoho z nich bylo špatných, další ještě horší a o dost méně šlo nazvat lepšími (dítě, které si nosilo z knihovny každý týden dvacet knížek, si moc vybírat nemohlo - za chvíli jsem přelouskala celé dětské oddělení a každá nová knížka byla vítaným zpestřením). Jen málo mi jich však utkvělo v paměti a do nynějška v ní zůstalo. „Jedna“ z těch, které se v mé paměti za ta léta zachytily, však zaujímá specifické místo.

Pamatuji si dokonale ten kouzelný okamžik, kdy jsem je poprvé uviděla položené na jedné z mnoha poliček v naší knihovně trochu pod úrovní očí. Sedm útlých knížek vonících novotou s krásně ilustrovanými obálkami v barvách duhy, seřazených na sobě a ještě svázaných červenou gumičkou, nejspíše tak, jak je do knihovny dovezli. O pár chvil později už byly v batohu na cestě k nám domů a já jsem tehdy ještě vůbec netušila, co za poklad si s sebou nesu.

Vzpomenout si, co jsem při jejich prvním čtení prožívala, už dneska nedokážu. Vím jen, že když jsem je přelouskala (a určitě to bylo velmi rychle jako všechny knihy v té době), všude jsem se na ně ptala. V mém blízkém okolí o nich však nikdo neslyšel. Postupně jsem k přečtení přiměla nejprve mou maminku a pak také sestřenici, ale ani jedna z nich se při čtení nedostala za první díl. Jako nadšené devítileté dítě jsem nechápala, co se jim na knihách nelíbilo. Příběhy, které byly schovány v jejich listech, mě uchvátily, zatímco jim se zdály příliš zdlouhavé.

Z půvabných pohádkových příběhů nalezených na stránkách oněch sedmi knih se stávaly obrazy, které v mé otevřené dětské mysli ožívaly, a já o nich stále dokola přemýšlela, jak jen to devítileté dítě dokáže. Upoutala mě spousta obrazů, jedním z nich jsem se však zabývala nejčastěji - nejvíce ze všech mě zasáhla oběť Aslana na Kamenném stole, kdy slovy samotné knížky: „je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne dobrovolně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí“. Jak podobný byl zrovna tento příběh s příběhem, který jsem znala z Bible. Potvrzení mých nejistých domněnek jsem se brzy dočkala, stačilo se zeptat maminky, ta už si díky mému nadšení o knížkách ledacos zjistila, a tak jsem se k mé radosti dozvěděla, že onen spisovatel, s pro mě tak tajemným jménem, do svých knih schoval spoustu biblických příběhů. Zakrátko jsem se, snad kvůli touze vrátit se zpátky do té tajemné kouzelné země, či objevovat v knize další obrazy a skrytá poselství, ponořila do čtení znovu od začátku.

Od chvíle mého prvního setkání s Letopisy Narnie uplynula spousta let. Každý rok jsem si knížky půjčovala, znovu je četla a pokaždé si v nich našla nějakou novou inspiraci, poučení nebo jen jednu osamělou myšlenku. Jak jsem já rostla, i na knížkách v knihovně začalo být čím dál víc poznat, kolika rukama prošly. Plavbě Jitřního poutníka někdo děrovačem proděravěl stránky a i na ostatních dílech byly fleky a ohnuté stránky. Ze samotných Letopisů Narnie se po zfilmování prvního a pak dalších dvou dílů stal fenomén. Všichni knížky četli nebo o nich alespoň slyšeli. Možná i v důsledku toho u nás začaly v překladech vycházet další Lewisovy v mém dětství nesehnatelné knížky (marně jsem po přečtení Letopisů pátrala v knihovnách v mém městě alespoň po Kosmické trilogii, a to jsem ani nemohla tušit, kolik dalších knih Lewis napsal), a tak jsem nakonec nějak přešla to, že filmy na motivy knih zredukovali na líčení bitev (jak ráda jsem vzpomínala na nedokonalý, ale přesto milý seriál, který jsme jako malí sledovali s mými bratry u babičky) a nové knihy, které vycházejí, už jsou v jiném pro mě nemelodickém a podivném překladu. S nadšením jsem se vrhla nejprve na Velký rozvod nebe a pekla a postupně se ke mně k mojí radosti dostaly a stále dostávají i mnohé další Lewisovy knihy.

Knížky narnijských příběhů, tak těsně spojené s mým dětstvím, si ráda přečtu i teď, i když už bych je za ta léta měla znát téměř nazpaměť. Někdy si říkám, že bych se i já sama jednou chtěla dostat alespoň na místo, kam tehdy v mém nejmilejším díle letopisů doplul statečný myšák Rípčíp na cestě do Aslanova království, jak mu u kolébky po jeho narození předpověděla sudička:

„Tam, kde vlny zesládnou,

setkají se s oblohou

tam, Rípčípe, pamatuj

meta tvá a přístav tvůj.

Dál už cesty nevedou.

Pluj k východu, pluj!“

Věřím ale tomu, že skutečné nebe se nebude ani zdaleka podobat žádnému z Lewisových půvabných literárních obrazů, Boží nebe bude nebe ze všech nejkrásnější. Takové, které si žádný prostý smrtelník nedokáže představit a už vůbec je není schopen popsat slovy. Bude to nebe nekonečné a naplněné neuchopitelnou, nespoutanou a všeobjímající Boží láskou. Zatím mi však nezbývá nic jiného, než hledat tady na zemi alespoň ty nedokonalé obrazy nebe a věřit, že se jejich dokonalého vzoru někdy sama dočkám.

Zobrazeno 2518×

Komentáře

spitfire

Teď už rozumím tomu proč Lewis napsal Poslední Bitvu po způsobu černé kroniky, jelikož on už tu sérii zazdil v knize Čarodějův Synovec, která Poslední Bitvu předchází.
Všechno to polopatické vysvětlení je kontraproduktivní. Kdo o to stál?

Nebylo by na škodu mít stroj času a vydat se do minulosti a při návratu prohlásit:

Zabil jsem C. S. Lewise, pánové

Dorotka

S letopisy jsem se bez předchozího vysvětlení setkal asi ve 13 letech. V televizi dávali poslední bitvu, která mně dost pohoršila. Považoval jsem to za nevkusnou parodii na křesťanství. Až později jsem se dověděl ze to autoři myslí vážně. Otázku zde tohle dílo dětem číst ci nikoliv jsem zatím nechal nerozřešenou. M.

Zobrazit 29 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio